To takhle odcházíme v roce 1999 ze střediskovky, když se ke mně přitočí Brouček a bezelstně se zeptá: „Co děláš tuhle sobotu?“ Ptám se proč. „Sháním ještě někoho dospělýho na jednu kontrolu. Holky ze 4D pořádají závod a mají nedostatek lidí.“ Volno jsem měla, tak jsem se zeptala na podrobnosti a v sobotu ráno, nás dvě rozhodčí, Brouček dovezl do Hlubokých Dvorů nad Tišnovem. Měly jsme tam být od 8 – 12 hodin. Dědinka zapadlá jak vlastenci, všude ranní mlha a zima. S velkým nadšením jsme proto uvítaly sobotní otevření místního obchůdku, který vypadal, jako by zamrzl v čase první republiky.

Místnost tak 6×6 metrů, dřevěné regály a uprostřed obchodu kamna na uhlí, ze kterých ovšem už sálalo příjemné teplo. Prodavačka nám ochotně uvařila horký čaj a čekání se rázem stalo příjemnější. Po deváté hodině se objevil první účastník. Poseděl, přelepil si nohy a po chvíli odpočinku odešel. Docela mě mrzelo, že jsme s sebou neměly nic pro povzbuzení. Asi za hodinu přišla další dvojice, Jana Procházková s kamarádem. Sedli si na zem opřeli se o vrata garáže a jali se ošetřovat nohy. Vypadali docela vyčerpaní a protože neměli jasno v tom, zda pokračovat nebo ne, bylo dost času na uskutečnění jednoho nápadu. Vběhla jsem do obchodu a poprosila paní prodavačku o další dva horké čaje. Ten pohled těch dvou na kouřící hrnky byl k nezaplacení. Možná i to rozhodlo, že potom pokračovali dál. Víc už k nám v té době nikdo nepřišel a tak jsme ve 12 hodin odjely z Hlubokých Dvorů domů. Zážitek to byl pěkný.

V letech 2000 a 2001 jsem v termínech pořádání měla zdravotní potíže, zlomená ruka a karpální tunel a byla doma s neschopenkou. Ovšem hlídala jsem si každý další termín tohoto závodu. Líbil se mi můj zážitek a chtěla jsem pomáhat dál.

V roce 2002 už jsem byla opět v týmu organizátorů a byl mi přidělen Sloup v Moravském Krasu. A tak jsem před půlnocí, 20.9.2002, stála u kostela a čekala na účastníky. Pod vlivem zážitku z Hlubokých Dvorů jsem si s sebou tentokrát nachystala krabici tvarohových buchet a dvě termosky s čajem a kávou. Říkala jsem si, že by to mohlo přijít někomu i docela vhod. Protože jsem si ale nebyla jistá tím, jestli to bude vyhovovat všem, opatrně jsem se proto ptala a nabízela vše jen těm, které jsem znala. A když přišla Alice s Veverkou a Kloky, byla jsem příjemně překvapená, jakým útokem toto malé „občerstvení“ vzaly. „No to je překvapení…to je výborný…a ten teplej čaj…“ ozývalo se mezi polykáním jednotlivých soust. Po chvíli odpočinku pak holky vyrazily dál a já si řekla, že příště zkusím mít buchty a čaj pro každého. Takže první pečení bylo v roce 2002, tedy, vzhledem k letošnímu roku 2022, před 20-ti lety.  Od té doby mám vždycky ruku nahoře, když zazní otázka, kdo se hlásí na kontroly.

V roce 2012, po 10-ti letech,  jsem byla shodou okolností opět ve Sloupu jako správný pachatel, vracející se na místo činu. To už byl počet účastníků hodně vysoký a já měla i přesto buchty pro všechny.

No a dopadlo to tak, že jsem buchty pekla, peču a budu péct dál, dokud budu moct.

                                                                                                                                        Teti, 2.10.2022