Zdravíme všechny příznivce dlouhého šlapání, kteří jsou postiženi stejnou poruchou jako dvě dušičky, jejichž životy pochod z Brna do Brna ovlivnil víc, než by kdy kdo z nich doufal. Toto je krátký příspěvek o tom, jakým způsobem se mu to povedlo.

Už je tomu pěkných pár let, co si ne až tak mladý junák Zdeněk usmyslel, že s kamarádem Markem zdolají sportovní výzvu v podobě 100km pochodu. Zdeňkovi bylo jasný, že s Markem až do cíle počítat nemůže, a s největší pravděpodobností se se slzami v očích pod záminkou nějaké zdravotní indispozice odporoučí, než se setmí. Ale tak aspoň, že ho někdo doprovodí na start.

Druhá o něco mladší dušička Dana, si tenkrát naplánovala procházku se svojí sestrou a její kolegyní z práce. Co bylo jejich motivací, se po letech můžeme již pouze domnívat, ale nejspíše šlo o elegantní příležitost na kvalitní poklábosení na čerstvém vzduchu o mezilidských vztazích a na to 100 kmpochod měl údajně i stačit. Co si ovšem Dana neuvědomovala bylo to, že se chystá na pochod s olympijskými reprezentantkami v rychlochůzi, které jsou schopny rozkmitat boky do frekvence c struny elektrické kytary.

Jaká spása to byla, když na odpočívadle v Lipůvce narazila již na mírně natahujícího Marka, kterého znala ze svatby své sestry. Kolem raněného kusu se motalo ještě jedno individuum, které se pokoušelo nakrást víc buchet než byl příděl, a to jí evidentně imponovalo jakožto velké fanynky čehokoliv sladkého. Bylo rozhodnuto. Bude pokračovat tempem kulhajícího lenochoda s těmito dvěma a sestru s ostatními nechá dále atakovat sonickou hranici.

Cesta byla dlouhá a v temných lesích nočních hodin byl čas na poznávání se i s tím upoceným, trochu smradlavým týpkem. Co si však budeme namlouvat, ani Danka už po čtyřiceti kilometrech nemohla pomýšlet na přední stranu Cosmopolitanu. Čím dál více si povídali, až si přestali uvědomovat, že kulhající Marek zaostal někde vzadu ve tmě. Holt, slečna dostala přednost. Sorry kámo.

Takhle spolu pokračovali až do rána, kdy došli do Boskovic na další checkpoint, kde ve vřavě sobotní ranní špičky velkoměsta došlo vlivem hledání další cesty k neplánovanému odloučení. Chápu, že něco takového prostě Daničce vzalo poslední kousky sil a namířila si to k železniční stanici směr Brno. Zdenda dále pokračoval sám s myšlenkami na sympatickou Danu až do cíle. O několik desítek hodin spánku a balení paralenu později začala Danka spřádat plány na opětovné setkání se svým upoceným princem.

Z pozice spisovatele se hodně zamýšlím nad formulací dalších řádků, aby mi i po nich zůstala určitá chlapská důstojnost. Ale asi to nepůjde a budu muset napsat tak, jak to bylo, a tedy že celá naše budoucnost byla v rukou Danky.  Nezbylo ji nic jiného, než kontaktovat Marka s prosbou o telefonní číslo.  Toho se jí dostalo a tak Zdenkovi přišla zpráva s pozváním na víno nebo něco podobného. Zdenda snažící se nepůsobit jako neaktivní jelito trval na tom, že bar vybere on, a tak se tedy i stalo.

Nakonec spolu strávili úžasných pět hodin v baru a vůbec jim nevadilo, že u ostatních stolečků posedávají pouze páry stejného pohlaví. Ale ani to nás neodradilo a nyní můžeme říct, že i po osmi letech jsme stále spolu, jen obtěžkaní prstýnky. Pochod z Brna do Brna je pro nás již každoroční rituál, který se nám loni poprvé podařilo společně dokončit.

Děkujeme tedy všem pořadatelům a ostatním lidem s tímto pochodem spjatým, protože díky vám se naše životy obohatily tím druhým.

Paříkovi