Pokud jste někdy přemýšleli o tom, jaké je to putovat krajinou stovky kilometrů bez pevného plánu, rád bych Vám teď představil knihu, ve které najdete odpověď. Moje Cesta hrdinů SNP není jen cestopisem o stejnojmenném dálkovém treku, který mimochodem částečně prochází i Českou republikou. Je to taky ukázka toho že rčení “Když se chce, všechno jde” opravdu platí a nejdůležitější je nebát se a udělat první krok.

Když jsem se vrátil domů, nadšený a plný dojmů, rozhodl jsem se že se o svou zkušenost chci podělit s ostatními a pokud možno pomoci těm, kteří váhají a inspirovat ty, kteří si nevěří. Vznikl tak text který od toho, aby se stal knihou dělí poslední krok. Založil jsem si na webu www.pointa.cz projekt (web podobný např. hithit nebo kickstarter). Oslovil jsem a dal dohromady lidi ochotné mi pomoci s grafikou, korekturou a sazbou a spustil kampaň ve které se snažím vybrat prostředky potřebné na vydání knihy. Pokud se v předprodeji neprodá dostatečné množství knih a cílová částka se nevybere, text mi zůstane ležet v šuplíku. Budu vděčný za každý příspěvek i za sdílení této stránky: http://bit.ly/KupCestu. Díky. Václav Kerber.

 

Ale teď už zpět ke Z Brna do Brna:

Když jsem četl zápisky účastníků pochodu na webu Z Brna do Brna, všiml jsem si, že v podstatě všechny mají jedno společné. Píšou je lidé, kteří stovku prošli celou. Říkám si, že by mohlo být zajímavé podělit se o své pocity z pohledu účastníka, který nejen že nedošel, ale ještě navíc podal „nejhorší výkon v kariéře“. Vraťme se ale na začátek.

Letos to už konečně zvládnu! To bylo mé předsevzetí, když jsem v Praze sedal do vlaku. O pochodu ZBdB jsem se dozvěděl v roce 2015 od kamarádky a hned ho vyzkoušel. Byl to jubilejní 20. ročník a jako suvenýr jsem si z něj odvezl hezké tričko. O něm ale později.

Ten rok jsem nakonec skončil těsně před 50. kilometrem. Přesto to pro mě byl rekord. Víc jsem nikdy neušel, a tak jsem byl vlastně celkem spokojený. Chtěl jsem znovu a víc! Každý další rok se mi dařilo laťku zvedat, až nakonec loni se zastavila na 79. Km. Pokaždé se našel „objektivní“ důvod, proč to nevyšlo. Počasí, špatné boty, kondička atd.

Tenhle ročník byl ale jiný. Byl jsem si jistý, že boty, které s sebou vezu, mi sedí a nezradí. Nemělo pršet a hlavně, kondice také měla být dobrá. Nakonec, Coast to Coast trail v létě v Anglii jsme dali s přítelkyní bez větších problémů a natěžko.

Můj plán byl jasný a vycházel ze zkušeností z předchozích ročníků. Vystartovat musím mezi prvními a na začátku se moc nezdržovat, abych, až se mi začne zhoršovat tempo, stíhal kontroly. Krom vody a nějaké čokolády neponesu prakticky nic, a abych byl co nejodpočatější, vzal jsem si v pátek dovolenou a po obědě vyrazil vlakem z Prahy do Brna.

První zádrhel nastal ve vlaku. Vyjel sice na čas, ale nabral zpoždění, a tak mi nevyšel přestup a já musel trochu improvizovat, abych se dostal na start včas. Když jsem přicházel Drážní ulicí, míjela mne právě první vlna účastníků. Vyzvedl jsem si své číslo, popis trasy, nasadil tempo a vyrazil.

Pro letošek jsem se rozhodl změnit taktiku. Protože, jak se říká, všechno je to v hlavě. Nepodíval jsem se ani na to, kdy a kde jsou kontroly. Sledoval jsem jen mapu v telefonu a vychutnával si příjemný večer. Tempo jsem měl výborné a na první kontrole jsem byl dřív, než jsem čekal.

Stejně tak i cesta ke druhé kontrole byla bez problémů. To už byla tma a já si užíval noční chůzi. Co mě oproti předchozím ročníkům trochu překvapovalo, bylo množství asfaltu. Vím, že je těžké trasu plánovat, a nemůžu říct, že by mi to vyloženě vadilo, ale mám pocit, že dřívější ročníky vedly více mimo silnice, kde jezdí auta.

Na druhou stranu to bylo zdrojem příjemných zážitků. Celkem dvakrát vedle mne zastavilo auto a jeho řidič se mne ptal, co se to tu děje, že potkává tolik lidí s batohem a čelovkou. Ve stručnosti jsem jim vždy vysvětlil, o co jde, a oni vyjadřovali neskrývaný obdiv k takovému podniku. Doufám, že jsem ZBdB udělal dobrou reklamu.

Prošel jsem kontrolou v Židlochovicích, trochu bloudil na nádraží v Hrušovanech u Brna, ale hlavně, začal jsem pozvolna cítit nohy, což vzhledem ke vzdálenosti, kterou jsem ušel, bylo poněkud neobvyklé.

Zkrátím to. Na úseku Židlochovice – Dolní Kounice jsem absolutně odpadl. Vyrazil jsem v podstatě skoro v pohodě, ale poslední cca 4 kilometry jsem se belhal snad dvě hodiny. Kyčle zkrátka vypověděly službu.

V Dolních Kounicích jsem vzdal. To ale ještě nebyl konec mého dobrodružství. Jak jsem psal – rozhodl jsem se protentokrát nesledovat místa ani časy kontrol, natožpak odjezdy do Brna, vždyť přece letos to dojdu. Nakonec jsem přes dvě hodiny seděl a mrzl na zastávce (zahřát se chůzí moc nešlo), a aby toho nebylo málo, autobus měl asi 20 minut zpoždění, protože řidič zaspal.

Nakonec jsem ale v pořádku v pozdním dopoledni dorazil domů a praštil sebou do postele.

A to tričko, o kterém jsem se zmínil v úvodu? Stalo se z něj mé cestovatelské. Měl jsem ho na přechodech ve Slovensku, Rakousku, Slovinsku, Bulharsku i letos v Anglii. Nachodil jsem v něm stovky kilometrů a je to na něm znát. Letos jsem si ho ale na ZBdB nevzal, a tak je jasné, proč to tentokrát nevyšlo. 🙂

Jedno je ale jisté. Datum příštího pochodu mám poznačené, jdu, i kdyby trakaře padaly a tričko, to tentokrát určitě beru s sebou!

Václav Kerber