Zápisky z cesty jsem psal zatím po každém ročníku, tak tuto tradici letos přece nepřeruším. Musím psát, dokud jsou zážitky čerstvé a nohy bolí 🙂
Ikdyž to bude už popáté, začnu tím, že se budu opakovat. Pořadatelé vybrali a připravili výbornou trasu a na každé kontrole skvělé občerstvení a super atmosféru, která z pochodu dělá to, čím je. Moc rád se potkávám se známými tvářemi jak mezi účastníky, tak mezi pořadateli. Je vidět, že kluci a holky z pořadatelského týmu neustále vylepšují organizaci pochodu, zároveň jsem ale rád, že jsou na stanovišti stále ty Tetiny buchty, domácí sekaná, chleba s paštikou, kafe uvařené na polním vařiči a podobné speciality, které na normálním závodě budete hledat stěží.

Tohle totiž není závod, tohle je pochod a vítězem je každý, kdo si účastí splní svůj cíl, ať už je to celá trasa nebo její část.
To jsme zjistili hned na druhém stanovišti, na které jsme dorazili cca půl hodiny před jeho otevřením. Pochod není navržen na běhání, takže jsme dle pokynů zvolnili na pochodové tempo a pak už nám občerstvovačky pěkně vycházely. Navíc přes noc člověk tak nějak zpomaluje, a když k tomu přičte trochu bloudění, tak jsem si ještě i toho běhu v závěru užil, abych byl v cíli „na čas“.

Výhledy na noční Brno a okolí byly fajn, dokonce nám ještě z počátku na cestu svítila i nějaká ta hvězdička. V lesících jsme potkávali sovy a drobnou zvěř, Ze zoraných polí na nás svítily oči králíků. S ubývající nocí jsme se postupně prokousávali k rozhledně, kde jsme doběhli chvíli po rozednění a usmálo se na nás štěstí, protože na chvilku přestalo pršet a viděli jsme až na další stanoviště. Tady se krajina začala více vlnit, ale vidina cíle a Ondrovy švestky vlívaly energii do už docela unavených nohou. Já znám okolí Brna asi pouze z těchto pochodů a zrovna závěrečnou část si z jednoho z dřívějších ročníků pamatuju a byl jsem rád, že jsem si to teď mohl projít za světla, protože údolí Říčky bylo moc pěkné zakončení trasy. A ten závěrečný stoupák do Líšně za to taky stál 🙂

Takže ještě jednou musím poděkovat organizátorům a té skupině, se kterou jsme šli společně skoro až na ten osmdesátý kilometr 🙂

Díky moc a zase za rok? Ahoj, Honza.

PS: Pokud chcete zkusit ujít 100 km je to hlavně v hlavě. Všichni to říkají a je to pravda, pokud máte opravdu silnou motivaci a jste přesvědčeni o tom, že dojdete, máte na půl vyhráno. Pokud se ale nechcete zbytečně trápit, zkusím přidat pár rad, které se mi osvědčily.
1) boty – vemte si vyzkoušené boty, které mají dobré tlumení. Buď tenisky, nebo treky. Pohorky jsou zbytečně těžké a ZBDB není v terénu, kde byste je využili. Trochu terénní podrážka bude lepší, přece jen se primárně chodí mimo asfalt, tak ať máte jistotu při cestě z kopce. Ostříhejte si nehty na nohou, ideálně tak dva dny předem. 
2) nohy – obujte dobré ponožky a nohy na startu pořádně (fakt hodně, raději víc než míň) namažte vazelínou.
3) zavazadlo – Neberte velký a těžký batoh, stačí malý, do deseti litrů – Vždyť ho ponesete celý den a noc. ZBDB má dobrý servis a na občerstvovačkách je jídla dostatek. Stačí tak litr vody, kterou můžete doplňovat na stanovištích. Pokud by vás přepadl hlad po cestě, vemte si pár horalek, nějakou přesnídávku v kapsičce, kousek čokolády a hroznový cukr. Já většinu jídla donesu až do cíle, protože mi stačí to co je na občerstvovačkách.
4) oblečení – na noc je dobré mít náhradní triko, lehkou mikinu, větrovku. Přiberte případně pláštěnku (podle předpovědi počasí). U oblečení pozor na švy, hlavně u spodního prádla, ať od nich nemáte zbytečné odřeniny. Oblečení je lepší lehké, volné, pohodlné, vždyť ho na sobě budete mít možná 24 hodin, tak ať nenesete třeba zbytečně těžkou bundu nebo kalhoty.
5) na cestě – pokud se vám bude chtít v noci spát, zkuste hroznový cukr, mělo by to pomoct spánek zahnat. Trekové hole jsou podle mě dobrý pomocník jak do kopce, tak z kopce 🙂 Nedělejte velké a sedavé přestávky, nohy budou hlavně ke konci tuhnout rychleji a budete mít čím dál větší problém přesvědčit je zase k chůzi.