Fyzickou přípravu na pochod z Brna do Brna jsem letos začal už týden předem, když jsme s rovery zúčastnili HELPu. Kupodivu na mně celodenní běhání po Vsetínských vrších nezanechalo výrazné negativní následky a tak jsem si řekl, že bych si i letošní ZBdB mohl náležitě užít.

Trošku mě ve čtvrtek zaskočila trasa, ale popravdě jsem podobné překvapení trošku čekal. V pátek jsem sbalil dva chleby s vajíčkem, náhradní ponožky, čelovku a akupack, od kamaráda jsem si půjčil telefon a než jsem na něm stihl rozchodit mapy, už bylo šest hodin, tedy nejvyšší čas běžet na start.

Po rychlé registraci jsem si oblékl pochodové tričko a vyběhl přes Wilsoňák dolů do Žabin. V Komíně jsem se pozdravil s několika skupinkami a u řeky jsem potkal Pavla, se kterým jsem pokračoval první půlku cesty. Dali jsme se do řeči a za nedlouho jsme byli u Anthroposu. Tam jsme potkali skupinku Pižďuchů ze 72. oddílu, kteří nedokázali skrýt radost, že nás vidí (ostatně, nebylo to naposled). Z Červeňáku jsme se pokochali krásným výhledem na večerní Brno a už tu byla první kontrola. Od Čerta jsem dostal pusu (na průvodku), opět jsme se pozdravili s Pižďuchy, na cestu jsme si vzali oplatku a jabko a seběhli dolů k řece.

Podél ní vedla cesta až k Olympii, ale možná ze zvyku jsme část šli trošku delší trasou po druhém břehu. Takže není divu, že jsme se na druhém stanovišti opět potkali s našimi věrnými kamarády. Chleba s výbornou pomazánkou přišel vhod, pozdravili jsme se s několika dalšími spolupoutníky a za chvíli jsme mašírovali po cyklostezce přes Rajhradice na Blučinu. Cesta po rovném asfaltu ubíhala tak rychle, že jsme minuli odbočku, a když jsme se vrátili, Pižďuchové nám byli opět v patách.

Od sestry Teti jsme se občerstveni tvarohovými buchtami vydali vzhůru k rozhledně na Výhonu. Z vršku bylo vidět, že se na nás ženou mraky, a párkrát se i zablýsklo, tak jsme se příliš nezdrželi a pokračovali dolů a dál na jihovýchod k Velkým Němčicím. Cestou nás přece jen mírná sprška neminula, ale sotva jsme stihli uschnout, byl tu Mates se čtvrtou kontrolou.

Zarostlá svatojakubská pěšina podél meandrující Svratky nakonec nebyla tak zlá, jak to zprvu při pohledu na dvoumetrové kopřivy vypadalo. Prošli jsme Uherčicemi a vzhůru lesem na Pouzdřanskou step, mezi vinohrady dolů a za kolejemi už byl Martin a kontrola v půli pouti. V Pouzdřanech zrovna probíhaly hody, takže zde bylo vskutku veselo.

Dále se cesta ubírala přes novomlýnské nádrže k nejvyššímu místu pochodu, jímž byla Pálava. Na rozcestí u Dívčího hradu čekal Kuba se zásobou banánů a minerálky a takto posílen jsem se vydal na rychlý okruh přes Děvín k Soutěsce a po zelené zpět. Mezitím se začalo rozednívat, takže jsem neváhal se spolu s ostatními ještě podívat z hradu do probouzející se krajiny.

Během cesty přes Pavlov konečně vykouklo sluníčko a zahnalo zbytky ranní únavy. Před námi ale byla nekonečná asfaltová silnička kolem vody přerušená jenom sedmou zastávkou, na které nás poblíž výpusti čekal Švejk s Šimonem a snídaní.

Nakonec jsme ale došli na další stanoviště v Šakvicích a čekala nás poslední necelá čtvrtina cesty. Po monotónní rovině předchozích deseti kilometrů jsem byl vděčný za mírné stoupání od kolejí na Křížový vrch, chvilku jsem poseděl u kaple sv. Rocha a hurá dolů do Hustopeč. A dvakrát hurá na protější kopec na rozhlednu v mandloňovém sadu! Po krátkém odpočinku a vysypání kamínků z bot vedla cesta dál kolem meruňkového sadu a potom nenápadnou odbočkou dolů do Kurdějova. Za krásným pevnostním kostelem tu čekal Pepa s lehkým občerstvením a posledním razítkem před cílem.

To už si postupně nohy začaly říkat, že posledních deset kilometrů bude tak akorát. První polovina po lesní cestě a mezi vinicemi byla ještě vcelku příjemná, ale potom přišla závěrečná část po tvrdém asfaltu, kde jsem si raději v jednom místě nadešel lesem. Konečně se na kraji lesa otevřel výhled na Kraví horu s rozhlednou. Abych ještě na posledním kilometru trochu odlehčil chodidlům, vzal jsem to po kraji pole, ale cíl se naštěstí velmi rychle blížil a za chvíli jsem si třásl levicí s Ondrou a dalšími pod rozhlednou.

Dokud mně neztuhly svaly, podíval jsem se ještě nahoru, jenže myšlenkami už jsem byl doma, takže si vlastně z výhledu moc nepamatuju. Ještě jsem se na cestu domů posílil buchtou, domácím chlebem a burčákem a za pár minut mě spolu se dvěma dříve přišedšími Švejk vezl do Zaječí na vlak. Ve vlaku jsem rychle vytuhnul a najednou tu bylo Brno a tedy konec pochodu ZBdB.

Děkuju organizátorům za letošní netradiční trasu, zase jsem si o něco rozšířil sbírku míst, která znám pouze po tmě, a podíval se v tu nejkrásnější roční dobu do kraje vinohradů.

Vojťák