Své zážitky z letošního pochodu popsal Honza Dohnal.

Dokud jsou myšlenky čerstvé a nohy ještě pálí, opět přemýšlím, kde se v člověku bere ta šílená myšlenka chtít podstoupit znovu a znovu něco takového, jako je dálkový pochod.
Letošní jubilejní ročník autoři připravili s malým (velkým) překvapením, když cíl umístili sice na Kraví horu, ale daleko za hranice Brna. Když jsem ve čtvrtek večer viděl trasu, myslel jsem si, že je to vtip. V první moment se mi ani nechtělo jít…

Ale tento pocit do pátečního rána vyprchal a ve dvě hodiny odpoledne jsem vyrazil z kanclu, abych stihl na půl šestou dorazit na kravák do Brna. Celkem jsem to stihnul, registrace a v 18:15 hurá na trať. Začátek jde dobře, jdu spolu s Šárkou, procházíme městem a nabíráme první výškové metry nad město na červeňák, otevírá se nádherný pohled na osvětlené bludiště cest, ulic a domů. První rychlá kontrola a jdeme dál. Tady to ještě známe, tak přecházíme do klusu, dokud nemusíme koukat do mapy a máme sílu běžet 🙂

Na druhém stanovišti je asi nejvíce lidí, ale pořadatelé perfektně zvládají odbavovat přicházející skupinky. Razítko, chleba, čaj a jdeme dál, trochu v poklusu. Tour de asfalt – mám takový dojem, že je toho asfaltu letos celkem dost. Na kole jistě krásné a rychlé cyklostezky, ale šlapky se začínají ozývat. Chce se mi spát, myslím,že spím za chůze.

Třetí stanoviště, Teti. Opět senzační tvarohové buchty a čaj 🙂 Pokračujeme dál, konečně pěšina. Myslím, že prší. Před námi je rozhledna Výhon, ale přibližuje se pomalu. Dolů do dědiny a zase po cestě. Noční pochod má své neopakovatelné kouzlo – obrovská chuť spát, obrovská nechuť jít dál, na cestu dopředu je vidět maximálně pár kroků, kam svítí čelovka, v předu se občas mihne světlo některé jiné skupinky, dávající tak tušit, kam se zhruba budeme ubírat.

Na čtvrtém stanovišti je nezvyklý klid, i když lidí tam je dost, každý je spíše potichu. Razítko, čaj. Šlapeme dál, už mechanicky. Zdoláváme kopřivový prales, příjemné zpestření, které alespoň udržuje člověka bdělého. Slyšíme kluky kousek před námi, ale vůbec je nevidíme, porost je hodně hustý. V lese před vinohradem trochu bloudíme, ale podařilo se nám najít v lese nějakou cestu, která nás k němu dovedla. Dolů do Pouzdřan už je cítit, že máme v nohách skoro padesátku. Šárka v Pouzdřanech končí, bolavé šlachy a koleno jí nedovolují pokračovat. Stanoviště je hned vedle vlakové zastávky. Cesta domů je lákavá myšlenka. Ale ještě to zkusím dál 🙂

Koukám na hodinky a říkám si, že by se možná dal stihnout východ slunce někde pod hradem, tak se snažím zvýšit tempo. Trasa vede buď z kopce nebo po rovině, podél Nových Mlýnů, takže se dá držet rychlost, ale stejně mám pocit, že se hrad vůbec nepřibližuje. S úderem šesté hodiny se spustila palba děl, jedna rána za druhou. Zajímalo by mě, jaký vliv na špačky to má. Otevírají se krásné výhledy do krajiny.

Šestá kontrola je v podhradí. Razítko, minerálka, nechávám tu batoh a okruh jdu na lehko, Tahle část trati mi přišla asi nejtěžší.Kamenná stezka, kde je v noze cítit každý kamínek (a že jich tam bylo), prudce nahoru, ale hlavně prudce dolů. Raději běžím, abych to měl rychleji za sebou. Ale opět jsou po trase krásné výhledy, sluníčko je nízko a zatím nepálí. Pokračuju do Pavlova a podél přehrady, míjím spoustu rybářů, kteří v závětří stanů pospávají u svých prutů. Sedmička, razítko, čaj, voda, jablko a jdu zase dál. Podél přehrady jsou všude rybáři, přicházím do Šakvic. Sluníčko už vystoupalo výš a je teplo. Osmička, razítko, hodně vody, oplatka a honem dál.

Snažím se držet tempo, ale už mi to moc nejde, nezávisle na terénu. Už asi deset kilometrů jdu přibližně s padesátimetrovým odstupem s jedním klukem, nakonec mě dochází v Hustopečích a pokračujeme společně. Cesta ubíhá příjemněji, občas máme sílu prohodit pár slov, stoupáme na rozhlednu a pokračujeme do Kurdějova. Slunko peče co to dá, nohy pálí při cestě dolů a bolí při cestě nahoru, na těle se projevuje těch osmdesát kilometrů, co už máme v nohách.

Deváté stanoviště chvilku hledáme, naštěstí úspěšně. Doplňujeme hlavně vodu. Poslední úsek je tradičně nejdelší (v hlavě) a nejpomalejší (nejen v hlavě). Profil trati už je docela příjemný, ikdyž na papíře vypadal děsivě. Mechanicky šlapeme dál a pomalu ukrajujeme poslední desítku. Podle mě moc příjemné, že závěr k rozhledně, kterou vidíme při výstupu z lesa, je mírně z kopce, paráda.

Cíl.
Potkáváme se tady s kolegy před námi a dochází skupinky kousek za námi, teď už všichni s úsměvem ve tváři (a plnou pusou skvělých dobrot) probíráme různé etapy z trasy.
Jako vždy i letos super akce, fajn lidi, takže díky všem, kteří ji letos připravili, a už se těším zase za rok, do Brna 🙂

Honza Dohnal

20150918_19442420150919_06512020150919_06512420150919_065132