V podstatě už loni, kdy jsem odstoupil na sedmdesátém kilometru, kvůli celkové únavě pravé nohy, která odmítala dále jakýmkoliv způsobem reagovat na příkazy z hlavy, i když pak ještě ušla možná čtyři kilometry směrem k zastávce, jsem si předsevzal, že letos se určitě musím zúčastnit a pokud možno dojít celou trasu.

Už od prosince jsem Čmeldu přesvědčoval, aby spustili registraci co nejdříve a netrpělivě jsem očekával jakoukoliv novou zprávu na webu. Musím říct, že mě kluci napínali jak se sluší a patří pěkně až do konce 🙂 Zároveň jsem přemýšlel, jak prověřit, na kolik je pravá noha spolehlivá, jestli mě letos nenechá opět někde po cestě. Ujít 100 km jen tak, abych to zkontroloval, se mi fakt nechtělo. Takže jsem se rozhodl, že to noha prostě musí ujít se mnou…

Na start jsem se domluvil s loňským parťákem Kubou, který ale asi měsíc dopředu začal vymýšlet neuvěřitelné výmluvy (mám v sobotu školu, mám dvě svatby – přitom ví že vím, že je ženatý), což završil v pátek ráno příchodem do práce s výrazem na smrt nemocné osoby (rýmička je zákeřná choroba), tvrdíc, že původně ani nechtěl jít do práce a léčit se doma. Buď to celé hrál, nebo ten citrónový čaj zabral natolik, že už cestou na oběd jsem mu sotva stačil :).

Na startu nás doplnili ještě Zip a Fredy. Při příjezdu na start (tradičně jako poslední ze skupiny) mě překvapila fronta na zápisu, letošní ročník měl mít zatím největší účast a hned tady to bylo vidět. Takže jsem se zaregistroval, dostal číslo a mohli jsme vyrazit. Nechali jsme si zapsat čas 18:10… Skoro jsme vybíhali, o parádní svižné tempo se staral hlavně Kuba, který stále ještě vyprávěl tu pohádku o tom, že jde v sobotu ráno do školy. Možná proto jsme nedávali pozor na cestu a asi po sto metrech jsme poprvé zabloudili. Docela by mě zajímalo, jestli jsme tím nevytvořili rekord. Naštěstí pohled do mapy a kontrola navigace, kde že to vlastně jsme (ahá, skoro na náměstí v Žebětíně), jsme nabrali lepší směr a uháněli dál. Protože jsme měli svižné tempo, trošku mě překvapovalo, že jsme před sebou (daleko dopředu) neviděli vůbec nikoho. Pak někdo nadhodil, že už docela dlouho neviděl značku. Já jsem viděl nějakou šmouhu bílé barvy na stromě (v té rychlosti to nešlo lépe rozpoznat), tak jsem usoudil, že značku máme a letěli jsme dál. Pak nám to ale přece jen začalo být divné, nakoukli jsme do navigace a zjistili, že jdeme podruhé špatně. Navrhnul jsem jít nejkratší cestou zpět na značku a zamířil do lesa. Prodírali jsme se mezi stromy, větvemi, křovím, dokonce jsme zdolali jakousi strž s potokem. Nakonec jsme ale narazili na cestu, kde na nás mávala další ztracená skupina. Tak se stalo, že jsme na Ríšovu studánku přišly najedou tři skupiny ze třech různých směrů 🙂 Teď už jsme značky kontrolovali poctivěji a dál uháněli směrem na Veveří. To mělo za následek ještě jedno malinké nedorozumění se správným směrem, ale nakonec jsme se zařadili do fronty na první kontrolní stanoviště. Já jsem si spálil pusu teplým čajem (ve snaze neztrácet ani vteřinu jsem ho do sebe otočil, aniž bych kontroloval, že je fat teplý) a snědl půl jablíčka a pospíchali jsme dál. Pomalu se blížil ten čas, kdy se začínají rozsvěcet čelovky a nastal ten kouzelný okamžik, kdy se trasa promění v roj světlušek. A že jich letos bylo 🙂

Cesta na druhou kontrolu ubíhala příjemně, Kuba držel tempo (i pohádku o sobotním vyučování) a tak jsme ukrajovali kilometr za kilometrem. Druhá kontrola byla parádní, vynikající sekaná, saláty i buchta. Navíc se zde objevili i organizátoři Ondrové s troškou dobré domácí pálenky (tuším, že kalvádos). Cesta na třetí kontrolu tedy ubíhala stále příjemně, až při stoupání na Lelkovadlo se začaly projevovat první známky únavy a vysokého tempa. Taky nás dohonil Vojťák. Zjevně měl letos ZBDB jako vycházku, protože nás dohonil o celých deset kilometrů dál než vloni a dokonce nám hned nezmizel. Pokračovali jsme v poměrně velké skupině (snad deset lidí) přes Lelkovadlo k třetímu kontrolnímu bodu, na základnu Vranov. Kluci (Zip, Fredy a Kuba) se po trase rozhodli ve Vranově končit, a tak spěchali na autobus, takže odbočku k základně minuli, čímž u ostatních (i u mě) způsobili trochu rozruch. Ve spěchu jsme se nějak rozloučili, já odbočil ke kontrole a oni dál běželi na autobus.

Na základně měl Brzdař výborné buchty a taky čaj (tady už jsem si dal na jazyk větší pozor). Po kratičké pauze jsem se spolu se dvěma kluky vydal na cestu. Pokračovali jsme do Vranova a já jim vysvětloval, kde že se poděli „ti tři rychlíci, co úplně přeběhli odbočku na kontrolní stanoviště“. Ve Vranově nás opět dohonil Vojťák a já jsem se ho chytil a dál šel s ním. Na pohodlnou a širokou cestu do Bílovic svítil měsíc, takže jsme šli bez čelovek. V noci člověk moc nevidí, ale musím pochválit organizátory, protože se šlo dobře, žádné zrádné stezky, měsíční osvětlení byl moc příjemný bonus.

V Bílovicích byla Tetina a opět výborné buchty a čaj. Dal jsem si první tubu gelu a nějakou energetickou tyčku, protože jsem věděl, že je únavná noc a před námi stoupání ke Spálenisku. Cestou jsme šli s Vojťákem a ještě jedním klukem. Myslím, že jsem na tomto stanovišti taky naposledy viděl vítěze pochodu. Vyšel chvilku před námi, ale už jsme ho nedohonili. Cestu na Spálenisko jsem měl v poměrně živé paměti, není to tak dávno, co jsem se tama plahočil s kolem na zádech a v duchu si říkal, že tudy bych nechtěl jít v noci ZBDB. No, co už, na příští rok si nic takového radši přát nebudu. Pokračujeme dál, do Mariánského údolí kousek běžíme (ono je to možná jednodušší, než jít). Modrá značka se zdá být nekonečná. Co chvíli hypnotizuji navigaci, aby s tím modrým puntíkem pohnula trošku blíž dalšímu stanovišti. Nakonec se podařilo, dorazili jsme na páté kontrolní stanoviště.

Pamatuju si, že tam měli výbornou pizzu, mám dojem, že taková byla vloni na kontrole na padesátém kilometru. Je noc, je krize, ale po chvíli se zvedáme a pokračujeme. Mám dojem, že už neujdu ani krok, rozejít bolavé nohy je namáhavé. Říkám si, že na další kontrole radši zůstanu stát. Nohy bolí, ale pořád nějak překonávám ten stav, do kterého jsem se dostal vloni, kdy jsme musel končit. Cesta začíná být únavná, ale na další stanoviště je to „kousek“, alespoň mi to tak připadá. Začínají se objevovat silnice a taky se ukazuje, jak je jih placatý. Do Šlapanic jsme dorazili a já na předsevzetí, že zůstanu stát, zapomněl při pohledu na lavičku… To je úleva.

Vůbec nevím, co jsem jedl, co jsem pil, myslím, že jsme se pak zvedli a pokračovali dál, k Chrlicím. Na silnici, na asfaltu, začínají nohy pálit, kde to jde, snažím se jít po krajnici, ale protože mám promokavé boty, brzo jsem cítil mokré ponožky. Kdybych tušil, že si ranní rosy ještě užiju, vůbec bych to tady ten kousek neřešil 🙂 Od JZD jdem polem a nad hlavou prolétá startující letadlo, je 5:15 a já v hlavě srovnávám minulý ročník a začínám mít pocit, že by to letos mohlo vyjít. Sedmé stanoviště se pomalu, ale jistě, přibližovalo a nohy pořád fungovaly. Asfaltka do Chrlic byla frekventovaná a blbá, ale vím, že to jinudy nešlo a vzít to přes pole, to by byla určitě konečná. Nechtělo se mi věřit, kolik aut musí jet před sedmou ráno z Chlic do Šlapanic, či kam je to čerti hnali. Litoval jsem v duchu ty, kteří půjdou za ještě hustějšího provozu. Na sedmé kontrole jsem si chtěl lehnout a spát, ale na druhou stranu, ten chleba a kafe a čaj, prostě jsem oprášil myšlenku, že by se to dalo ujít pod dvacet hodin. Když jsem se na to zeptal Vojťáka, řekl, že to ale musíme trochu pohnout. Tak jsme šli dál.

Ty odchody ze stanoviště… Ty jsou hrozné… Nohy nechtějí poslouchat, bolí každý další krok. Ale drží mě nad vodou myšlenka, že to letos vyjde (přece nevzdám na osmdesátém, nebo dokonce na devadesátém kilometru, to by už nešlo). Takže i když sil ubývá, motivace a odhodlání dokončit stovku je větší. Jih je placatý, placatý a nekonečný. Hlavně ten úsek ze sedmého na osmé stanoviště. Ale nějak prostě jdu, Vojťák drží tempo (asi tak, abychom to dali do těch dvaceti hodin), já se držím jeho. Pořád si opakuju motivační větu, že teď už se to dá dojít a jak to bude skvělé, až se to podaří.

Nevím, jak jsem došel na osmé stanoviště, ani jsem moc nevnímal cestu, myslím, že se šlo po zvlněné rovině příjemnou lesní cestou, svítilo sluníčko, což mi trochu zlepšovalo náladu. Nohy, šlapky, mě pálí, asi půl cesty jsem přemýšlel, jestli si vyměnit ponožku, jestli se odvážit podívat se na tu nohu. Člověk má vůbec dost času na přemýšlení. Konečně osmá kontrola. Švejk, ten byl vloni na nejsevernějším cípu trasy 🙂 Letos měl sebou asistenty, kteří mi dali čaj, skvělé jablko a ještě jsem snědl asi hrst gumových medvídků. Rozhodl jsem se sundat ponožku, očekávajíc to nejhorší. Byl tam ale jen jeden malinký puchýřek, tak to ani nemá cenu vytahovat náplast. Potěšen jsem obul novou ponožku a zase vstal. V pravé noze se poprvé ozvala křeč. Ale dá se jít, tak jdu, teď už prostě musím dojít 🙂

Cesta k devátému, předposlednímu, stanovišti je kratší, ale ani mi to tak nepřišlo. Trvalo to celou věčnost, ujít těch necelých deset kilometrů, přitom podle hodinek držíme víceméně stále stejné tempo.

Na devítce jsme se dohodli, že není potřeba spěchat a lámat přes koleno těch dvacet hodin a tak dáváme asi půlhodinovou pauzu a necháváme se obsloužit Yaplíkem. Připadám si jako v tříhvězdičkové michelinské restauraci, kde vám připravují jídlo kuchaři přímo před očima – přesně tak to totiž bylo, Yaplík rozdělal vařič, připravil kafe, dle požadavků mazal chleby a doléval vodu – no prostě extra servis. A ještě k tomu byla i společná fotka s okamžitým vystavením na fejsbůku 🙂 Pak se ještě objevili oba Ondrové, nálada se mi zlepšila asi o třista procent a my šli dál. Na poslední úsek do sebe láduju druhý a poslední gel (nějaký karbošnek), šetřil jsem si ho celou cestu a tak nějak tuším, že na ten poslední úsek se bude hodit. Tím, že se jedná o redbull v gelu, raději odmítám Ondrův kalvádos. Mám dojem, že nemůžu udělat ani krok, ale po asi pětistech metrech se to mírně zlepšuje, konečně můžu zase pokrčit koleno. Ale ne moc, křeč ve svalu se ozývá víc a mám obavu, že kdyby se chytla pořádně, neujdu už ani krok. Poslední úsek je výživný. Trasa je hodně zvlněná, blížíme se k dálnici, k autodromu, burácení motorů je silnější a silnější. To je neuvěřitelně zrádné. Dálnice je ještě v pohodě, ale motory řvou fakt silně a v lese se to láme a přichází ze všech stran, takže mám pocit, že už už musíme být u něj, v té zatáčce, odkud bude už jen kousek do Žebětína. Trochu jsem se nahecoval tím, že jsem zavolal domů Alči, aby přijela do cíle přibližně na půl třetí (což byl šibeniční čas). Mám dojem, že Vojťák zkontroloval hodinky a podle potřeby přidal tak, abychom tam v těch půl byli 🙂 Motorky řvaly pořád stejně, modrý bod na navigaci je pořád na stejném místě, já mám dojem, že jdu co terén a síly umožňují, ale jediné, co se pohybuje, je vteřinová ručička hodinek, které se přibližuje půl třetí mnohem rychleji, než já k cíli. Konečně jsme se dostali na poslední kopec, teď už to bude jen dolů. Kruci, ty nohy pálí. Teď už je to jedno, vidím věž kostela. Už ji vidím. Podařilo se to. Cíl!

Je to skvělý pocit, když člověk ujde takový kus cesty, myslím, že by si to měl každý fakt alespoň zkusit. Stojí to za to, i ten pokus. A o to větší radost člověk má, když to dojde až do cíle.

Ale zpět do Žebětína. Venda a oba Ondrové nás pohostili, výborné jednohubky, teplý čaj, gratulace, fotky, člověk si připadá jako vítěz Tour de France 🙂 Navíc, když jsem se dozvěděl, že jsem podle všeho (pokud nepřiběhne někdo do pěti minut po mě) na neuvěřitelném třetím místě, je radost a euforie ještě větší.

Byl to úžasný pochoďák, atmosféra stejně jako loni parádní, počasí ještě o trochu lepší, trasa zajímavá. Díky moc organizátorům, těm hlavním i těm, kteří zajišťovali jednotlivá stanoviště. A moc děkuju klukům (Kuba, Fredy a Zip), kteří to tak skvěle roztáhli na prvních třiceti kilometrech a Vojťákovi, že mě dotáhl do cíle :).

Honza Dohnal